Diagnóza epilepsie
Co je to epilepsie?
První zmínky o epilepsii lze nalézt již z doby 1,5 - 4 tisíce let před naším letopočtem. Dříve se objevovaly názory, že tato nemoc je způsobena posedlostí démony či jde o nemoc seslanou bohy jako trest. Přestože jsou tato přesvědčení již překonána, lidé trpící epilepsií se stále mohou potýkat s mnoha potížemi v každodenním životě. Pro mnoho lidí stále znamená epilepsie cosi neznámého, opředeného tajemstvím, budícího rozpaky a bezmoc, co dělat v případě záchvatu.
Epilepsie je nejčastějším vážným onemocněním mozku. Je nutné poznamenat, že se nejedná o nemoc duševní, ale fyzickou, která se projevuje opakovanými epileptickými záchvaty. Ty jsou způsobené přechodnou poruchou elektrické činnosti mozkových buněk. Epileptický záchvat však nemusí nutně vypovídat o epilepsii jako o nemoci. Řada epileptických záchvatů se označuje jako „příležitostné", tedy něčím vyprovokované. Termín epilepsie je používán v situaci, kdy se epileptické záchvaty spontánně opakují.
Tato nemoc může mít mnoho příčin. Lze mezi ně počítat nejrůznější onemocnění mozku, vrozené vývojové vady, následky úrazů, cévní mozkové příhody, degenerativní či nádorové choroby. Z toho je zřejmé, že je to nemoc, kterou může onemocnět kdokoli a kdykoli v průběhu života.
Vzhledem k tomu, že existuje více druhů epilepsie, rozlišuje se i více typů epileptických záchvatů. Mohou se projevovat např. pouhým zahleděním, brněním, výpadkem paměti nebo pak známými křečemi se ztrátou vědomí. Záchvaty se mohou vyskytovat v průběhu dne i během spánku.
Co dělat při záchvatu?
Pro osoby nacházející se v blízkosti člověka trpícího epilepsií, která se projevuje křečovými záchvaty a bezvědomím, je důležité, aby se při vypuknutí záchvatu snažily o zmírnění pádu postiženého na zem a případně též o odstranění všech ostrých a tvrdých předmětů z jeho okolí.
Při záchvatu se nesnažte pevným sevřením nebo zalehnutím postiženého bránit křečím. Násilím nerozevírejte zaťaté čelisti a nevsouvejte předměty mezi zuby postiženého. Nepokoušejte se záchvat přerušit třesením, poplácáváním, křikem či kříšením. Nejvhodnější je nechat záchvat proběhnout a zasahovat přivoláním rychlé záchranné služby až teprve v případě, kdy trvá déle, než je obvyklé.
Lékaře volejte, pokud:
- velký záchvat trvá déle než 5 - 10 minut (do této doby se nepočítá fáze spánku po záchvatu)
- se druhý velký záchvat objeví s odstupem méně než jedné hodiny od prvního
- se připojují menší záchvaty v rozmezí 20-30 minut nebo se v tomto rozmezí častěji opakují
- po záchvatu přetrvává zmatenost
- se postižený při záchvatu zranil nebo se necítí dobře
- se jednalo o první záchvat v životě
Možnosti léčby epilepsie
Hned na počátku je důležité nalézt dobrého lékaře - epileptologa, který určí správně diagnózu a nasadí nejvhodnější léčbu. Prognóza epilepsie záleží na příčině, typu a průběhu onemocnění. Některé epilepsie mají tendenci ke spontánnímu vyhojení, jindy dojde k potlačení záchvatů podáváním léků. Nemoc se léčí několika způsoby, z nichž nejčastější a nejúčinnější je léčba pomocí léků - antiepileptik. Terapie je zpravidla dlouhodobá a musí být pečlivě dodržována. Součástí léčby je i správná životospráva. Pro menší skupinu nemocných je vhodná chirurgická léčba epilepsie.
Znáte někoho, kdo trpí epilepsií? Jaké obtíže mu toto onemocnění přináší a jak na diagnózu reaguje jeho okolí?
Komentáře (24)
Mám epilepsii 51 let, tedy od svých 10 let.4 roky ji měla moje maminka, mám 3 děti - 2 zdravé syny a dcerku, která má epilepsii už 31 let. Dodržuji všechno tak, jak mám, beru pravidelně léky, celý život jsem psala doma na stroji, od revoluce práce pro invalidní občany není. Dcera si dokonce vyslechla, že mrzáky neberou. Ale člověk se nesmí dát. Je to těžké, ale všem, kteří tady píšete, držím palce, vždycky si říkám, jsou horčí nemoci. Ona sice epilepsie nestojí za nic, ale musíme bojovat a nedat se. Jen se mi líbí, jak epileptikům zdražují léky. To nemá obdoby a z čeho to mají platit. Vím, jak je maminkám, vím, jak je pacientům, ale rozhodně nevysazujte léky bez vědomí lékaře. Den, týden, se nemusí nic stát, ale za měsíc můžete lítat ze záchvatu do záchvatu.
Se svým přítelem jsem dva a půl roku, od samého začátku jsem věděla, že má epilepsii, nastudovala jsem si příručky, brožury atd. Když přišel první záchvat, byla jsem hrozně šokovaná, poskytla jsem mu první pomoc a čekala, až to "přejde". Když plně nabyl vědomí, rozbrečela jsem se úlevou. Žijeme plnohodnotný život, přítel se se svou nemocí smířil, a já taky. Máme za sebou několik záchvatů, vždycky je to šok a pak hrozná úleva, kterou provází slzy. Člověk neví kdy to přijde, ale přece nenecháme život utíkat mezi prsty.
menuji se dana mam syna je mu 9 let ma jiz 3 roky epilepsii do 6 let byl zdravy a ja mam porad strach bojim se ze ho stratim snazim se byt statecna aby nevidel ze trpim moc bych si prala aby se uzdravil dala bich sve zdravi za jeho ale vim ze to nejde a proto musim byt silna a bit tu pro meho syna muj syn byl zdravy chlapec az jedno rano sme vstaly a lukasek sel na zachod uleh spatky do postylky kdy poprve dostal zachvat nastesti sem bila pritom a zareagovala sem vcas ale byla sem silene videsena vzala sem ho ihned k lekari kde nas hospitalizovaly a udelali veskera vysetreni a potvrdili diagnozu epilepsie muj syn dostal zachvat trikrat a po zahajeni lecby sme mely klid tri roky dnes je mu devet zijeme zivot na plno mluvi me o tom ja se moc bojim a on to bere ze to knemu patri je moc statecny a myslim ze i stastny nedavno dostal zachvat a dosel az keme rict mi to pad mi do naruce a ja ho drzela a hladila a kdyz to ustalo rek mi ze me miluje sem rada ze ho mam a ja poprve uciti la ze sem silna a ze sme to zvladli a budem zvladat dal ikdyz netvrdim ze nejsou chvile kdy mam slzy v ocich a prosim za jeho uzdraveni proto spolu zijem kazdy den na plno take sem chtela napsat ze chapu maminku kdyz sse bala sama sem to zazivala a taky sem nechtela aby muj syn delal veci ktere se nesmi ale pak sem si uvedomila ze mu tim jen pritezuji a tak sre snazim to delat tak abi nepocitoval zenemuze je teske prohlizet jak vase dite trpi a vi nemuzete nic delat ale sem rada ze nejsem sam a a ze mam syna na ktereho sem pisna jen chci rict ze s epilepsii se da zit normalni zivot jen trosku opatrneji chci poprat vsem co sou v teto situaci hodne stesti a syli
Zdravím,
před dvěma lety jsem dostala epi. záchvat (grantmal). Do té doby jsem občas měla pouze malé zahledění nebo občasné malé škubnutí, při kterém se mi někdy stávalo i to, že mi vypadla z ruky věc, kterou jsem držela. V těchto chvílích jsem cítila, že se děje něco divného, nenormálního. Cítila jsem, že jsem spadla do bezvědomí, i když jen na milisekundu. Velký záchvat jsem dostala večer, když jsem už ležela v posteli. Začalo to právě malými škuby. Začly se opakovat hned po sobě, což se mi nikdy předtím nestávalo. Začala jsem víc a víc cítit, že při tom upadám do bezvědomí. Šla jsem tedy za mamkou. Stalo se mi to ještě párkrát a pak už nevím. Přišel velký záchvat, cca 5 minut dlouhý. Po velkém záchvatu mi byly nasazeny prášky Depakine. Od té doby zmizely i malé škuby a velký záchvat se zatím neobjevil (ťuk ťuk ťuk). Bylo mi řečeno ale, že mám typ záchvatů. které se mohou objevit třeba až po deseti letech, tudíž musím dodržovat správnou životosprávu. V době, kdy se mi to stalo, mi bylo 17 let ( období, kdy mladí ponocují, popijí alkohol, chodí na diskotéky, často koukají na televizi ), prostě dělají všechno, co by s touto nemocí dělat neměli. Po záchvatu, přiznám se, jsem na tom nebyla psychicky nejlíp. Když jsem viděla, jak se na mě máma od té doby dívá, jak nemůže v noci spát, často brečí, neustále mi volá, sebrala klíče po celém domě....no moc vám to nepřidá. Samozřejmě se není čemu divit, ale připadala jsem si tak trochu jako malomocná, postižená a nedokázala jsem si představit, jak s tím budu moc v pohodě žít. Začala jsem si samozřejmě hned představovat, jak budu mít teď pořád záchvaty a představa, že mě při tom někdo uvidí...děsná. Měla jsem strach, takže jsem opravdu dodržovala rok a půl, co bych měla. Jenže postupem času, když žádný záchvaty nepřicházejí, se člověk trochu otrká, přestane být tak zodpovědný. To má samozřejmě za následky problémy s rodiči. Divit se nemůžu, ale žít tak jinak, ve věku, kdy to vlastně teprve všechno pořádně začíná, jste jak utržená ze řetězu, hledáte lásku, tak chodit v deset spát a mít další a další omezení, to nic příjemného není a každý člověk se s tímhle smířit jen tak nedokáže. Samozřejmě zdraví je nejdůležitější a všechno jiné by mělo jít stranou. Musím ale říct, že jsem měla víc zdravotních problémů, když jsem všechno dodržovala ( bylo to vyvoláno právě psychikou ). Teď se nejzodpovědněji nechovám ale nad nemocí ani náhodou nepřemýšlím. Je to sice ohraná věta, ale opravdu si říkám, že jsem tu jenom jednou a nemůžu svůj život prožít ve strachu, že zítra dostanu záchvat ( možná je to jen mladé myšlení ), ale já udělala za vším tlustou čáru a říkám si, že už se to nikdy opakovat nebude. A ani nesmí, protože si uvědomuji, že kdyby se to opakovalo, budu tam, kde jsem byla před dvěma roky.
Malá rada: Nemůžu po mámě chtít, aby mě chápala, ale naopak máma to nemůže chtít po mě. Chápat se tedy můžeme, ale to je tak vše. Každá stojíme v jiné situaci na jiný straně. Ale ráda bych poradila všem maminám, aby o záchvatech s jejich dětmi mluvili úplně normálně. Když už se smíří s tím, že tuto nemoc mají, měli by vědět, co se při tom děje a o nemoci vědět vše. Já se snažila o mém záchvatu dozvědět co nejvíc, bohužel se mnou o tom mamka mluvit nechtěla. Možná si myslela, že kdybych věděla, co jsem při tom dělala a jak jsem vypadala, připadala bych si jako dement. Jenže právě tím mi dala pocit, že to bylo děsivé a děsí jí to pořád. A vůbec…celé téma epilepsie je u nás doma tabu...a když u, tak je to nepříjemná konverzace.
Ale: Opravdu se s touto nemocí dá žít v celku normálně. Pokud tedy netrpí člověk takovými záchvaty, které se objevují každý měsíc.
souhlasím s tebou. Já mám epilepsii od svých 15 let ( teď je mi 39). A rodiče se k tomu postavili stejně: Nic nesmíš, co kdyby.... Po roce se to uklidnilo a v 29 letech mi konečně odebrali lékaři všechny prášky. Ale po druhém porodu jsem dostala veliký ( grandmal) záchvat a po něm za měsíc další. Malou jsem málem uškrtila. Ale opravdu jsem si řekla, že se dá žít i s tím a dělám vše. Bez ponocování to u malých dětí taky nešlo. Pak jsem šla nakonec na operaci a teď jsem již 4,5 roku úplně bez problémů. Dokonce i řídím auto!! Ale myslím, že je vše hodně podřízeno psychice. T Je vám tak jak se cítíte. Já jsem věděla, že musím vydržet a vydržela jsem. Malinké záchvaty ( zakoukání ) jsme pak měla již jen, když přišel manžel domů a já měla postaráno o děti. Přeju ti mnoho štěstí v životě a užívej si ho. Jde to i s epilepsií!!!
Velice me zaujal vas clanek,je mi 18let a jiz 2roky mam pritele ktery trpi epilepsii.Ma ji od svych 15,zavinil si to bohuzel asi sam,pricinou byl alkohol.Priteli je 21let,slibil ze pit uz tolik nebude a ze to hodne omezi,ja chodim na zdravku takze vim ze alkohol by némel vubec ale je to bohuzel jeste mlady kluk a taky si chce uzivat a ne se takhle omezovat.Nedavno kdyz se hodne opil dostal rano zachvat,na ten den nikdy nezapomenu byla jsem zrivna u nekoho a byla jsem z toho uplne v soku dodnes se mi to vsechno vraci a porad si opakuju co kdyz zase dostane zachvat,spi u nas a ja se treba bojim ho i obejmout abych ho nerusila ze spani aby byl rano vyspali:-( mam z toho strasny strach.Ted asi dvakrat za sebou mel rano z nevyspani maly zachvaty,vzdycky se tak strasne bojim...je hrozny s tim pocitem zit co kdyby..:-( ja nemam se s timhle komu sverit,a tak kdyz sem videla co ste tu psala zaujalo me to a musela sem odepsat:-( potrebovala bych poradit,ja vubec nevim jak dal..mam o nej strach vim ze je mlady a ze si v puberte moc neuzil kdyz ho rodice porad hlidali,je takovej proste nevyblblej..dala bych vsechno alespon za jedinou radu jak na to nemyslet:-(...muzu se zeptat ta operace by me zajimala,on vim ze o ni taky mluvil ale ze je to pry starsne drahe.mohla byste mi k tomu neco napsat?ja doufam ze vas moc neotravuji:-( budu cekat na vasi odpoved napiste mi klidne na maila.pokud ovsem budete chtit predem dekuji za odpoved a jsem moc rada ze jsem nasla tyto stranky.S pozdravem Iva
je mi 50 let a epilepsii trpím po urazu od 14 let. Jsem štastné vdána 30 let a vychovála jsem 2 zdráve déti .
Před rokem jsem měla epi záchvat-probrala mě až přivolaná ZS.Od té doby užívám Depakin 500.Je možné že jsem díky němu i přibrala na váze?Hodně mě ta nemoc změnila život,přišla jsem o práci a ten strach mám stále v sobě..ale člověk by měl doufat,že jednou bude líp.
Mám 63 let, epileptický záchvat (krátký a tichý jsem měla dvakrát a to před čtyřmi lety, Beru pravidelně léky a problémy nemám. Dostala jsem místo v Domově pokojného stáří, ale obvodní (ne neurologická) doktorka mně velkým písmem do zprávy napsala- EPILEPSIE. Volné místo jsem nedostala s tím, že jej kvůli epilepsii nedostanu nikdy, Do domova důchodcců se ještě bojím, ale v tomto případě umřu asi na ulici, když do mne někdo kopne jako do ožralky. Ale zatím to zvládám, pokud nedostanu záchvat z této chyby nebo nevědomosti??? Odpovědných pracovníků. Prosím, je na to odpověď??? Růžena
Dobry den chci se zeptat muj bratr ma epilepsiji a chci se zepatat jestli to je rodiny nebo ne..???A jestli kdyz ji ma on a ne ja tak jestli ji muzou mit mi deti..???dekuji za odpoved...
Ahojík mám přítele epileptika a jsme spolu už půl roku , ale zatím jsem nazažila jehop záchvat... nevím proč ale dycky dostane záchvat když se pohádame a ja ho zatím neviděla.Mám z toho strach jak budu reagovat nebo co mám dělat.... sám mi řekl že má prášky a že to pozná když nastupuje záchvat... ale zatím se to nestalo... jen vím že musí mít dostatek cukru a nevysilovat se ... fizicky.... žít se s epilepsií dá ... jen je to náročnější než jiny vztah... a jak se říká když miluješ není co řešit.... všem přeji hodně štěstí... pa
POkud nemá od narazení, nehrozí ti ryziko.Další informace na ...http://www.ordinace.cz/clan ek/epilepsie/
Dobrý den, moje mamka má epilepsii a také záchvaty epileptické používá n to léky ale nějak moc nezabírají tak se chci zeptat jestli by to šlo operovat??????
Můj syn má již 5 let epilepsii,bez medikace má záchvaty grand mal.Vybíráme učební obor a setkala jsem se dokonce i s tím,že na škole nevěděli vůbec,oč se jedná.Myslím si,že by pedagogové měli něco o nemocech a poruchách dětí vědět,ale asi stačí jen chtít.
mám poůrazovou epilepsii,mám spoustu omezení,žádal jsem o částečný důchod,ale ten mi byl zamítnut s tím že nesplnˇuji cca 3 body,aby mi byl přiznán,mám problém sehnat práci
mám poůrazovou epilepsii,mám spoustu omezení,žádal jsem o částečný důchod,ale ten mi byl zamítnut s tím že nesplnˇuji cca 3 body,aby mi byl přiznán,mám problém sehnat práci
já sám mám epilepsii již 12 let... jednu dobu se to lepšilo, jednu dobu zase naopak...
omezení to má velké... některé omezení dovedou člověku řádně ztížit život, ale na některé si člověk po čase zvykne tak, že mu ani nepříjde, že jsou to omezení...
opravdu, jak je uváděno výše, všechno se to zakládá na životosprávě...
Já jsem nemocná již 13 let na abstinenci jsem si už zvykla, ale co mě nejvíc omezuje, štve a mrzí, že nemohu mít řidičák a nesmím pracovat na noční směny:(
Dá se nějak vypozorovat, že záchvat přichází?
To je individuální . někdo to dokáže rozpoznat třeba minutu dopředu. někomu to příjde "bez varování "
Epilepsie,jako nemoc se dá zvládnout.Lidé mají většinou představu,že se nemoc projevuje nezvladatelným záchvatem.To by se museli bát i těch co mají cukrovku a chrozí jím koma při nedostatku cukru.
Jako každá nemoc tak i tato přináší omezení,ale dá se s ní PLNOHODNOTNĚ žít.
Co je daleko horší -nezvládnutá operace epileptologického ložiska a následné pooperační komplikace.V tomto případě raději brát léky (celý) život než být invalidní nafurt a jako mladý člověk se muset naučit žít s henikepem.
Moje sestra má diagnostikovanou epilepsii od tří let, dnes je jí přes třicet, záchvaty začaly zahleděním, po pubertě křeče a bezvědomí. Je dobře léčena, zatím měla jen čtyři záchvaty, naposledy cca před osmi lety. Omezení v životosprávě, ale nijak drastické, zásadně nepije alkohol. Rodina se s nemocí sžila dobře, nicméně každý záchvat je šok. Sestra tvrdí, že neumí vycítit, zda záchvat přichází.
Každé zděšení a podivení se nad tím, že mám sestru s epilepsií, mi neskutečně vadí. Je stejný člověk, jako my, zdraví.
co se týče pocítění příchodu záchvatu, tak u mě osobně to bylo tak, že jsem věděl, že ten záchvat příjde opravdu malinký zlomek před tím, neš se stal, takže to nebylo nic platné...
i moje rodina akceptovala moji nemoc, ale je jasné, že každý projevený záchvat je šokuje... to samé i s přáteli a kamarády...
Věštšinpi ano. Ale spíše, když toho člověka znáte a už jste u něk záchvat zažili.